Malaysie – Tioman 2012

Tak letošní rok to vypadalo, že se po mnoha letech do tropů nepodívám. Přítel Ivoš z naší cestovatelské, entomologické skupiny nemohl a přítel, kolega Bořek se rozhodl, že pojede s jinou partou, kde již pro mě nebylo místo. Moc se mi to nelíbilo, chtěl jsem někam „ven“ a proto padlo rozhodnutí, pojedu s Ivou a ta si sebou vezme kamarádku Danu. Poprvé tedy v sestavě jeden plus dvě. Poletíme do Malaysie na ostrov Tioman. Nebude to ryze entomologická cesta, spíše nenáročná turistika, ale nádobíčko na sbírání si pochopitelně vezmu sebou. Všechno se rozhodlo rychle, na poslední chvíli jsme začali shánět letenky. Nebylo zrovna jednoduché zkombinovat nejlepší cenu, přílet do Kuala Lumpur odpoledne a dost dlouhé přestupové časy spolu s odletem z Prahy. Nerad běhám mezi terminály pár minut před odletem letadla a to nám trošku zkomplikovalo výběr. Ale nakonec se vše povedlo, letíme s KLM z Prahy přes Amsterodam do KL za necelých 19000,- Kč.

19.3. 2012 Z Prahy odlétáme v 17.15, zkoušíme si vytisknout palubní lístky na automatu, ale ten stávkuje, obsluha nás posílá k odbavovacímu pásu. Přívětivá letuška u pásu nás vrací pro palubenky zpět k automatu. Klasika. Nakonec nám lístky vystaví sama, ale let je plný a místa u oken jsou obsazená. Můj bágl važí 19 kilo, Ivin 13 kilo, nemohu pochopit jak je to možné. Procházíme pasovkou a RTG bez problémů, čekáme na C8 na odlet. Startujeme načas. V Amsterodamu přistáváme kolem sedmé hodiny večer a čekáme na odlet do KL v 20.30 hodin. Procházíme tranzitní halou, koukáme do obchodů, před lety tady měli ochutnávku vynikajících sýrů, letos nic, tak se alespoň jak velí tradice řádně navoním tím nejdražším co mají. Holky si dávají v útulku pro kuřáky cigaretku. Startujeme s půlhodinovým zpožděním o půl desáté večer. Boeing 777 je plný a před námi sedí v prostřední řadě malé děti. Obcházejí mě mrákoty jestli nebudou celou noc řvát. K večeři máme kuře s kaší, zeleninový salát, puding, mandle, kafe, kolu nebo co kdo chce, prostě klasika a zakončím to dvěma koňaky s dobrým práškem na spaní. Děti neřvaly. Let byl krásně klidný, kdy konečně zažiji tu pověstnou turbulenci a v 15.50 místního času jsme v Kuala Lumpur.

20.3. 2012 Přiletěli jsme s malým zpožděním, nádherné letiště v KL Danu i Ivu uchvátilo, užívaly si malé metro jezdící mezi terminály, čistotu a všude jen samé úsměvy. Všechno funguje. Prostě už jsme v Asii. Bágly přijely v pořádku, to je vždycky takový krizový moment, aby neskončily třeba v Austrálii. Měníme si peníze, přímo na letišti, převlékáme se do lehčího oblečení. Za 600 EU máme 2232 MYR, takže jeden ringit je zhruba za cca 6.50,- Kč. Holt ten kurz je rok od roku horší. Pamatuji dobu kdy to bylo za 5,- Kč. Ceny budu uvádět v ringitech, stačí vynásobit šesti a je to přibližně v našich, na deseťáky se vykašlem.. Máme velkou výhodu, přítel Bořek odletěl do Malaysie před několika dny a tak mi posílá info co je jiného než před lety kdy jsme zde byli spolu. Je toho jiného dost, třeba autobusy v našem dalším směru cesty nejezdí z nádraží Pudu jako dřív, ale z úplně jiné stanice. To nevědět tak nasekáme zpoždění už na začátku cesty a to by bylo nemilé, protože musíme stihnout noční bus do Mersingu, proto jsme chtěli do KL přiletět odpoledne. Jinak by nás to mohlo stát ztrátu jednoho dne. Mohlo by se stát, že noční bus bude vyprodaný a proto se snažíme dostat na autobusové nádraží co nejrychleji. Proto nejedem z letiště běžným linkovým autobusem, ten je levný, ani taxíkem, ten je zase drahý a může uváznout v zácpě, ale volíme rychlovlak. Už dávno jsem si ho chtěl zkusit. Z podzemí letiště jezdí do centra dva. Klia Expres a Klia Transit. Ten první letí do centra bez zastávek a ten druhý dělá zastávky tři. A jednu přímo na autobusovém nádraží Bandar Tasik Salatan ze kterého musíme odjíždět. Trošičku bloudíme než najdeme podzemní stanici rychlovlaku, ale ochotná paní nás posílá do výtahu a ten nás vyplivne skoro na peroně v podzemí letiště. Rychlovlak už na nás čeká. Lístek stojí 27 ringitů. Letiště je od centra vzdáleno skoro 60 Km. Jedeme něco kolem půlhodinky a cestou koukáme na zácpy na dálnicích, provoz je ukrutný. Vlak byla dobrá volba. Autobusové nádraží Bandar Tasik Salatan je takové malé letiště, supr moderní, mramor a chrom, terminály, obchody, restaurace, něco takového u nás asi nebudeme mít nikdy. Je tady i odpočinkový hotel, pronájem pokoje za 70,- MR na den. Ale na druhou stranu, staré nádraží Pudu nedaleko čínské čtvrti mělo své úžasné kouzlo a kolorit. Letím ke kase , pardon počítačovému terminálu a kupuji lístky na půlnoční autobus do Mersingu. Od Bořka vím, že kolem jedenácté večer již mnoho lístků nebylo. Proto ten kalup. Místa ještě byly, paráda. Cena pro tři osoby i s poplatkem za bágly byla 105,- MR. To je úžasná cena na to, že pojedem napříč celou Malaysií až do rána. Máme čas a tak si prohlížíme nádraží, obchody. S Ivou jdeme do bufáče na večeři. Dana to vzdala asi bude hladovět. My si dáváme klasicky kuřátko na kari, rýži a ostrý sosík. Celkem za 15,- MR. To je slušná cena. Za kolik by to bylo asi v Praze na zaplivané Florenci? Nejlevnější krám s potravinami na tomhle nádraží je K+K , balená voda za 1.80 MR, mají tady skoro všechno. Autobus odjíždí po jedenácté hodině z přízemního terminálu. Tady tomu říkají platforma 2. Je to velký bus s velkými sklápěcími sedačkami, vlevo jedna řada a vpravo dvě řady sedaček. Na něco takového nejsme u nás zvyklí. Při čekání na odjezd jsme si párkrát vyšli ven a nechali se pohladit vlhkým, teplým vzduchem nočního Kuala Lumpuru. Všude kolem jsou výškové budovy, mnohaproudové dálnice, světla, koleje nadzemního metra a vše se setkává promyšleně v blízkosti nádraží. Perony jsou s nádražím propojeny důmyslnou spletí lávek a mostů po kterých se valí davy lidí, skoro jako v mraveništi. Vzduchem proletují drobné kapičky deště.

21.3. 2012 Autobus se žene nocí, ani se nám nechce spát, moderní dálnice, kterými je protkána Malaysie si asi málokdo umí představit. Mají tady i to co my u nás neznáme, protidešťové přístřešky pro motocyklisty. Místní lijáky by motorku spláchly hned. Ale přejíždíme vnitrozemskou vrchovinu,která dělí Malayský poloostrov na dvě strany. I klima bývá rozdílné. Dálnice se mění v serpentiny, na rychlosti nepolevujeme. Tady se vozidla nešetří. Kouř z brzd proniká do kabiny. Po několika hodinách děláme čurací přestávku. Už jsme na ni čekali. Čural jsem tady již několikrát a tak vím, že je zde výborný bufet, nonstopka. Proto se tady i staví. Lidi se z busu vyhrnou ven, autobusů zde stojí hodně a proto je více než prozřetelné, zapamatovat si jak ten právě váš vypadá.nDáváme si s Ivou noční praženou rybu s nudlemi a omáčkou. Každého nás to stojí po přepočtu 20 kaček. No to je paráda. Dana opět nejí. Že by nejedla po celou naši malajskou cestu? Tenhle bufítek je už pro mě trošku lepší, víc nepořádku, tropický kolorit, právě to se nám s Ivou líbí. Rychle probíhám záchody a všechny rozsvícené lampy, ale nelítá zde ani motýlí křidýlko, jako obvykle. Ve čtyři ráno jsme na nádraží v Mersingu, venku je 25 stupňů, drobně poprchává. Pršelo celý konec autobusové cesty, trošku z toho mám strach. Tenhle náš cestovatelský termín nezaručuje azurové nebe. Protahujeme se a já vyrážím na obhlídku. Ani jsem to nečekal, ale z jedné budky vylézá babka a ptá se jestli nechceme lodní lístky na Tioman. Vždycky jsme kupovali lístky až v přístavu a tak jsem nedůvěřivý. Holt jsem vyškolený z Afriky i naší podvodné Evropy. Ale tady jsme v Asii a vše je v pořádku. Lodní lístek na expresní loď stojí 35,- MR, odjezd po sedmé hodině ráno. Zajímavé je, že lodi zde odjíždějí nepravidelně podle stavu přílivu a odlivu a ten je každý den jiný. Lodní řád je proto jen orientační a je dobré být v přístavu s předstihem. Při neklidné vodě se nejezdí vůbec. Když babča biletářka viděla naše bágly, a kolik nás je, bylo nás víc, ještě nějaká ruská rodinka a několik francouzů, řekla řidiči ať nás hodí do přístavu. Trapně jsem se zeptal kolik to bude stát, ale řidič se usmál a řekl kouzelnou a zde často používanou větičku. „No problem“. Na jednu stranu škoda, ani by mi několikakilometrová procházka nočním Mersingem do přístavu nevadila, ale litoval jsem holky a jejich záda. V přístavu bylo mrtvo, jen několik koček se s námi chtělo kamarádit a to bylo něco na Danu. Má z koček fobii. Povalujeme se v přístavu do příchodu personálu, vystavují nám palubní vstupenku, to taky dřív nebylo a platíme jakýsi celní poplatek 5,- MR. Tioman je jedna z bezcelních zon Malajsie a cigarety, alkohol i některé jiné zboží je tam mnohem levnější než na pevnině. Lidi se pomalu scházejí, bude plno. Většinou spí v Mersingu, když přijedou odpoledne. Rychleji než my se sem ani snad dostat nešlo. Zatím vše klape na vteřiny. Rychlá loď nás za dvě hodinky dopraví do resortu ABC kde se chceme jako obvykle ubytovat. Na lodi je od klimy ukrutná zima, jsme zavření, na palubu se nesmí. Kde je ta krásná cesta před lety na starých, malých, pomalých lodích, stál jsem nahoře a díval se na velké vlny a na Malajce jak pode mnou zvrací do pytlíku a strojník s železnou pravidelností po celou cestu vynáší ze strojovny kýble vody. Teď se klepeme pod klimou v ukrutném řevu turbín, okna jsou špinavá takže ven není moc vidět a Malajci stejně zase blijí do pytlíků. Přistáváme v ABC a jdeme k Johanovi. Sluníčko, teplo a kouzelná tropická vůně nás pohladí po obličeji a první krůpjeje potu zavlaží naše záda pod bágly. Tady v tomhle resortu vždy bydlíme a Bořek nám tady měl předem zamluvit nocleh. Slunce pere, je vedro, bágly nám na zádech ztěžkly, odmítáme odvoz báglů na sajtce. K Johanovi to je asi kilometr. Johan mě poznal a hned mi na tabuli ukazuje napsanou rezervaci od Bořka. Ale nebylo by to ani potřeba, lidí moc není a dost chatek je prázdných. Jdeme do té samé chatky jako minule, akorát cena je o něco vyšší. Usmlouval jsem to na 110,-MR. Celkem tedy na 220,- Kč na osobu a den. Nic moc se zde nezměnilo a to je dobře. Chatka má jen nové schodiště. Klima funguje, záchod splachuje, ale pořád napouští. Trošku poopravím plovák a je klid. Ptáci nádherně zpívají a k nám se začínají stahovat opičky pro nějaký pamlsek. Létá dost motýlů. Je polojasno 35 stupňů, teplota moře 30 stupňů a jediný chladný je pralesní potůček 28 stupňů. První tropické koupání je za námi. Natahneme se na postele a rozjímáme. Minule jsme přijeli ze Singapuru a cesta nás totálně odrovnala, lehli jsme a spali. Letos jsme v pohodě.Je tady nádherně. Tahle část Tiomanu není zachvácená turismem, žádná auta, silnice je tu klid, jen pár baťůžkářů, tropické moře před námi a pralesy za námi. Žádné slunečníky na pláži, každý má pro sebe stovky metrů bílého písku a stovky metrů průzračného azurového moře. Zahajuji výrobu vody. Vozím sebou velkou spirálu a převařuji místní vodu. Přestože je stažená z pralesa určitě se v ní koupají varani a opice. Tak vařím a chladím. Ušetříme tak docela zajímavou částku, kterou pak můžeme projíst v rybách. Letos jsme fyzicky v pohodě. Procházíme se po pláži a dáváme si lisovaný ananasový nápoj za 4,- MR. Ceny jídla jsou také příznivé od 5 – 15,- RM v jídelně na ulici. Balená voda za 3,- RM, ale ta nás nezajímá. Téměř nic se nezměnilo.

22.3. 2012 Trochu jsme si pospali, vstáváme v 9 hodin, to kdyby věděl Bořek. Slunce pere, v noci asi sprchlo, protože je všechno ještě mokré. Dnes si dáme malý aklimatizační trek pralesem na opičí zátoku. Stezka vedla nad útesy a mořem nádherným pralesem. Ve vzduchu létalo hodně motýlů i Troidi. V trouchnivém kmeni jsem našel zajímavého štíra. Cesta vede do kopce i z kopce, někdy i po kolenou přes vesnici Panuba a zase se vnoří do pralesa. Před koncem treku, který je ve vesnici Salang se prochází dvěma nádhernými zátokami, jedna se jmenuje opičí pláž. Čirá mořská voda, korálové útesy, mořské želvy, ryby, palmy a bílý písek a to vše bez živáčka. V první zátoce jsme si dali pauzičku s koupáním. Po chvíli plavání jsme si všimli tlupy opic u našich báglů. Vyrazili jsme proti nim, opice vztekle utekli. Počítal jsem s tím a proto jsem před tím bágly svázal provazem a přivázal ke kmeni. Ale to nestačilo, opice si jeden batoh otevřeli a vyrabovali ho. Ještě, že tam nebyl pas nebo foťák. Takhle to odnesl jen opalovací krém prokousnutím a ostatní bylo rozházené kolem. Ale tím to nekončilo. Vzali jsme bágly a nesli si je blíže k moři. To se makakům jávským nelíbilo a vyrazili si pro bágly znovu, hodně rychle a s vyceněnými zuby. Zavelel jsem k rychlejšímu ústupu do vody. Tam se totiž opicím moc nechce. Dana si to vzala k srdci, vyrazila do moře tak rychle že, uklouzla na kameni, spadla, narazila si bok a utopila foťák. Byli jsme v patové situaci, my ve vodě a opice před námi na břehu. Pobavili jsme i mořského taxíkáře, který přijel blíž a volal na nás ať si dáme pozor na opice. Nabídl nám potupnou evakuaci po moři. Hrdě jsme odmítli. Po chvíli čekání ve vodě s bágly v náručí jsme usoudili, že jsme přeci jen na vyšším vývojovém stupni než tyhle opice, vyzbrojili se kameny a s křikem a palbou vyrazili do útoku. Opice jsme zahnali na stromy tam kam patří. Trek do Salangu jsme zrušili, ono by stejně na to bylo málo času a obrátili se k dočasnému domovu. Celou cestu zpět pralesem jsme se ohlíželi s kameny a klacky v rukou jestli opičáci nejdou náhodou za námi, slyšeli jsme jejich skřehotání, ale už byl klid. Nebyl to můj první nepříjemný zážitek s opicemi. Na ostrově Pangkor nám opice v noci také připravili adrenalinovou chvilku, tenkrát nám pomohla hromádka dlažebních kostek u silnice. A proto bacha na opice. Na večeři jsme byli v restauraci u moře, kde pravidelně grilovali ryby a mořské plody. Já jsem si tedy dal pražené nudle a kuře za 7,- MR. Iva měla velkou grilovanou rybu s rýží a rajčatovým salátem za 20,- MR. K restauraci si pro zbytky chodili i kočičky, takže Dana měla nohy s křečovitým výrazem tváře věčně na stole. Večer jsem připravil lampu na lákání motýlů, svítil jsem do rána, ale jak je na Tiomanu tradicí, žádný zajímavý úlovek se neobjevil.

23.3. 2012 Tak zase jsme vstávali kolem deváté hodiny, asi to bude nová tradice. Dnes se jdeme podívat do Tekeku, to je takové zdejší hlavní město, spíš vesnice. Tekek chátrá a vylidňuje se. Jdeme si koupit letenky na cestu zpět z ostrova do KL, nechceme jet autobusem a ztrácet tak čas. A taky chci sehnat auto, které by nás zítra zavezlo na druhou stranu ostrova do osady Juara. Tam jsou nádherné pláže a voda a zpět se dá jít trek pralesem, napříč ostrovem cca 5 hodin. Auto zamluvit nebyl problém, zítra ráno nás bude čekat u oceánografického muzea a za 35,- MR na osobu nás zaveze na druhou stranu ostrova po jediné silnici, která zde je. S letenkami taky nebyl problém, cena zpáteční na osobu za 238,- MR. Létá sem vrtulák jedenkrát denně. V Tekeku postavili novou přístavní kolonádu po které nikdo nechodí. Jinak tady je škola, policejní stanice a duty free obchod. A ten je zajímavý. Malbora za 6,- MR, pivo za 2,30,- MR. Pokud budete chtít měnit peníze, tak v bance to nejde a pošlou Vás k babě bufetářce na letišti, má dobrý kurz, lepší než na letišti v KL. Do Tekeku to jsou podle moře asi 4 kilometry, ale je se na co koukat. Bylo 35 stupňu a tak jsme do večera byli u vody. K večeři jsme měli velkou polévku za 4,50,- MR a rýži s mořskými plody, rýži s kuřetem a salát za 15,- MR. Večer jsem zase svítil a zase nic nechytil.

24.3. 2012 Dneska je sobota, musíme vstát dřív, proto si dáváme budík na 7.00, jako vždy děláme snídani, tu si vždy bereme z vlastních zdrojů, nejlepší je lovečák, sýr a kafe. Ušetří se tak hodně času, protože se tady vstává později a ráno je všechno zavřeno. Vyrážíme podel moře k oceánografickému muzeu. Je to hezká asi dvoukilometrová procházka, zakončená přechodem mostku a malého skalnatého hřebínku, který je celý porostlý pralesem. Pod ním nás čeká domluvené auto. Tentokrát to je osobák. Minule jsme jeli na korbě náklaďáku, cesta napříč ostrovem ještě nebyla hotová a projely jen čtyřkolová vozidla. Do Juary to je asi 30 minut jízdy do ostrého kopce, samá zatáčka a pak prudký padák k moři na druhé straně ostrova. Celá cesta vede primárním pralesem. Je to i pěkná procházka. Juara je malá osada s kostelem, školou, spíš takové turistické centrum, ale nikdy tam nebyl ani živáček. Nejhezčí na ni je několikakilometrová pláž bílého písku. Všude je čisto, upraveno a ubytování se dá sehnat i za 100,- MR za chatku na noc. Do moře vede dlouhé molo ze kterého se dají pozorovat ryby a podmořský život. Jdeme se podívat na pravou stranu pláže, jsou to asi dva kilometry cesty mezi domky a políčky místních. Cestou se prochází i záchrannou stanicí pro mořské želvy. Cesta končí u ústí řeky přes kterou vede ručně poháněný přívoz lanem. Dana s Ivou zůstaly u vody a já pokračoval dál. Chtěl jsem najít vodopády, které tady mají být. Po hodině ostré chůze do prudkého kopce pralesem jsem uslyšel hukot. Ale místo vodopádů tady bylo jen větší řečiště, hezké místo s dobrým koupáním, ale vodopády si představuji jinak. Celou cestu mě provázely roje cicindely aurulenty a mnoho drobných motýlů. Rychle jsem se vrátil, protože čas ubíhal a čekala nás zpáteční cesta, pralesem a podel moře do naší chatky. Celkem asi 8 kilometrů. Bylo dusno, poprchávalo, před odchodem jsme si dali meloun s ledem za 5,- MR a vyrazili v 13.00 hodin. Ve 14.45 hodin jsme došli k dalším vodopádům, které nám ukázala skupinka Japonců. O těch se moc neví a to je škoda. Ty si přímo říkaly o koupel. Protože čas ubíhal nasadil jsem ostřejší tempo do kopce pralesem a to byla chyba. Hic, dusno a málo vody, které si Dana s Ivou vzaly sebou udělalo své. Prvotní nadšení z pralesa, rostlin, velkých stromů a strašidelných zvuků vymizelo, holky přestávali mluvit a odpočívalo se čím dál víc. Světla ubývalo. Na kraj Tekeku k mešitě došli s posledním vypětím sil. Docela jsem z jejich stavu měl strach. Ani ledový čaj za 2,- MR jim nepomohl. Motaly se jako kdybychom šli z flámu. Pomalu jsem se poohlížel po nějaké motorce se sajtkou, abych je mohl nechat naložit a zatím ještě živé odvézt. Ale nakonec došli, padli do postelí, Iva se zimnicí a třesavkou, Dana s totálně nateklýma nohama. Po troškách jsem lžičkou rozdával jontové nápoje, přikládal chladivé obklady nebo balil do teplé deky podle momentální potřeby. Připadal jsem si jak v práci. Prales si vybral svoji daň. Na večeři jsem šel sám. Měl jsem banánový šejk za 3,- MR, hambáče za 4,- MR. Vedle nás se ubytovali 3 „tavárišči“ z Ruska. Měli nějaké obchodní jednání v Singapuru a tak si na víkend odskočili na Tioman. Proto jsem radši lampu přemístil dozadu. Přiletělo pár chroustů a drobných můrek.

25.3. 2012 Dneska jsem po včerejším pralesním debaklu vyhlásil volný, rekondiční den. Spánek holkám pomohl revitalizovat síly a ráno se již na ně dalo i dívat. Po snídani v 9 hodin kontrolujeme finance, ještě budeme musit něco vyměnit. Já si jdu zafotit varany . Tioman je zajímavý i tím, že zde žije velká populace Varana perleťového. Každý kdo sem poprvé přijede je tím doslova fascinovaný. Velcí ještěři se klidně prochází po vesnici, mezi chatkami i po pláži. Částečně si na lidi zvykli a lidi jim neubližují. Malí i velcí se vyhřívají na kamenech, nebo koupou v potocích. Jsou naučení večer chodit k restauracím kde jim kuchaři připraví zbytkové rybí menu. Někteří téměř dvoumetroví ještěři Vás nechají přiblížit na dosah, jiní utečou. Ale rozhodně nehladit jen koukat. Zase bylo krásné počasí. Holky se vzpamatovali a tak si jdeme půjčit kola, na odpoledne za 10,- MR. Všude se vyplatí smlouvat. Jedeme směr Tekek a pak dál do resortu Berjaja, ten je pro ty bohatší a využívají ho hlavně cestovky. Jezdíme po cestách v nádherném golfovém hřišti a koupeme se na liduprázdných plážích. Cestou zpět nacházím od opic vyžrané torzo těla velkého tesaříka xyxutrus. Jsou tady. Ale jak na ně. V Duty si kupujeme pivo v plechu za 2,30,- MR a ananasový džus za 1,80,- MR . Večer jdeme na grilovanou barakudu, krevety a rajčatový salát. Porce za 20,- MR. Tentokrát k lampě nepřilétlo vůbec nic i přesto, že byla malá přeháňka. Opice si zvykly chodit na verandu naší chatky. Ale tohle je nějaká klidnější tlupa, baví se vybíráním a kácením odpadkových košů, jak se něco zapomene venku je to pryč. Jsou to opice zlodějky.

26.3. 2012 Po snídani kolem deváté ranní jdu domluvit celodenní plavbu kolem ostrova. Vždycky jsem ho chtěl vidět ze všech stran, hlavně se dostat co nejblíž k Dračím rohům. Cenu jsem usmlouval na 120,- MR za osobu, bude to loď se stříškou, cestou budou zastávky na šnorchlování, u vodopádů pod Dračími rohy v Juaře a v opičí zátoce. Dračí rohy – Dragon’s Horns jsou mystické skály v pralese. Jen samotné přiblížení k patě hory si vyžádá hodně času i sil. Poprvé byly slezeny až v roce 2002. Výstup je hodnocený jako jeden z nejtěžších na světě, přesto, že měří „jen“ 400 metrů. Večer jsme zase šli na rybí stejk. Ty velké porce za pár peněz nám zachutnali. Tak levně si to už asi nikdy nedáme.

27.3. 2012 V devět ráno jdeme na loď. Spolu s námi nastupuje ještě jeden pár, Italové. Vyrážíme podle plánu se zastávkami na šnorchlování. A první velkou zastávkou u vodopádu pod Dračími rohy. K vodopádu vede pěkná cesta pralesem a vodopád je skutečně první velký na Tiomanu. V období dešťů to tu musí být hučák. Dá se tady i koupat a pochopitelně, že jsem to zkusil. Pokračovali jsme dál směrem k Juaře, dokud jsme byli na závětrné straně tak to bylo dobré, ale jakmile jsme vypluli na návětrnou stranu směrem do otevřeného moře začaly se zvedat vlny. Loďka sebou házela a pořádné rány od vln do laminátového dna nás docela děsily. Jen jsme se drželi čeho se dalo a poslouchali jak řve motor když se šroub vynořil z vody. Kdyby chcípnul tak by to asi nebyla sranda, protože nás to pořád hnalo k útesům o které se tříštila voda. Vybírali jsme si místo kam by jsme plavali. Náš lodník se snažil kličkovat mezi vlnami, které byly mnohem větší než naše loďka. Utěšovali jsme se jen pohledem na jeho klidnou tvář. Motor Honda vydržel a byli jsme v Juaře. Docela bych odsud radši šel zpět trekem pralesem, ale za hodinku jsme vyjížděli. A opět vlny, navíc zalezlo slunce a voda byla černá jako uhel jen s bílými čepicemi pěny. Až když se objevil Salang jsme si oddechli. Výlet jsme přežili a dokonce i bez plovacích vest. Ty nikdo neřešil. Po vylodění šla Dana s Ivou do chatky a já si dal ještě pochoďák do Tekeku vyměnit nějaké peníze. Večer večeře a hupky do postele.

28.3. 2012 Včera jsem cestou z Tekeku zamluvil kola a dnes si zase uděláme cyklovýlet do Pay. Tentokrát pořádný. Kola jsem zamluvil na devět hodin, ale když jsme tam přišli nikdo zde nebyl. Ale protože nic není problém tak nám jeden místní zajel k majitelům, se zeptat proč nejsou v půjčovně. Asi se jim nechtělo vstávat tak po něm poslali i klíče a kola jsme si vzali. Vyrazili jsme směrem Tekek a Berjaja, krásnou trasou přes golfové hřiště a liduprázdné pláže. U hotelového resortu Berjaja jsme k plotu zamkli kola a dál šli pěšky. Před osadou Paya se musí přejít pralesem zarostlý hřbet a tam to na kole nejde. Z Pay jsme šli trek pralesem k posvátnému, obrovskému stromu, pokud zde budete tak si tuhle cestu nenechte ujít, stojí to za to. Jinak v Pay vyrostlo mnoho nových bungalovů a už to tu zde není tak hezké jako před lety. A dokonce kousek od osady budují v kopci motokrosovou trať, asi tu bude půjčovna čtyřkolek. Cestou zpátky jsme si dali koupelv azurovém příboji. Jinak ještě pár cen, velká Cola v plastu za 4,- MR, ledová káva 2,50,- MR, karton značkových cigaret za 50,- MR. Vrátili jsme se v 17.00 hodin a řekli jsme si, že na dnešní večeři půjdeme k domácímu Johanovi, ze slušnosti. Spíš mě k tomu přemluvili holky, mě se moc nechtělo. A měl jsem pravdu, jako vždy. Ryba byla sice jen za 17,50,- MR, ale malá porce a nic moc. Tak jdeme podle vody do naší oblíbené restaurace kde jsme skoro stálými hosty a dáváme si další večeři, skutečnou rybu za 20,- MR.

29.3. 2012 Po včerejším sportovním dni si dnes užíváme poslední den koupání. Já ještě jdu zamluvit cestu na letiště, nechce se nám jít ráno s báglama pěšky. Tak na nás bude pod schody u muzea čekat zítra auto a za 7,- MR na osobu nás zaveze na letiště. Cestou sbírám brouky, ale jako obvykle nic moc. Našel jsem i nejlevnější chatky na Tiomanu, takové maličké pro dva, bez klimy, ale za 40,- MR. Večer začínáme pomaličku zabalovat. Musíme se s váhou vejít do 10 kilo na bágl. To je limit letecké společnosti, jinak by jsme musili připlácet. Takže nacpeme příručky a doufáme, že ty projdou bez vážení. Ani se nám odsud nechce, nádherná příroda, klid, pocit bezpečí a volnosti teď na několik dní vyměníme za ruch Kuala Lumpuru. Chceme si ho také prohlídnout. Měli jsme strach z počasí, ale bylo zde nádherně, nebyla pořád modrá obloha, ale to nevadilo na to, že tenhle termín není ta pravá turistická sezona. Právě i proto zde bylo minimálně lidí a to bylo to hlavní. Trochu lidí, místních tady přibyde vždy o víkendu nebo svátcích. Poslední večeře, opět grilovaná ryba, omeleta za 5,- MR a pražené nudle s mořskými plody za 7,- MR. Mám strach, že mi brzo narostou ploutve, chybí mi prasátko.

30.3. 2012 Dneska je pátek, odletový den. Letadlo jsme zvolili proto, abychom v  KL byli co nejdříve a nemuseli shánět nocleh v noci. Protože lodi odjíždějí nepravidelně tak by se mohlo stát, že by nám z Mersingu mohl ujet autobus. Kdyby to nedopadlo, tak by jsme v KL mohli být až kolem půlnoci nebo teoreticky i až druhý den dopoledne. Tomu jsme chtěli předejít. To letadlo zas o tolik dražší nebylo, když se načte cena trajektu, autobusu a ztráty času. Dobalujeme a vyklízíme chatku. Johans nám bágly dovezl na sajtce až na konec dvoukilometrového pobřeží. A dokonce zadara. Bydlel jsem u něj počtvrté a tak mu došlo, že se to vyplatí. Co kdyby ještě jednou… Pod schody chvilku čekáme na objednané auto a koukáme z mola na ryby. Ve dvanáct hodin jsme na letišti a využíváme chvilky k nezávaznému zvážení báglů. Já mám 10,4 kg, Dana 10,8 kg a Iva 9,2 kg, zase vede. Odlet máme po druhé hodině a tak jdeme na sváču na smažené kuličky třech druhů a neznámého složení za 2,- MR. Pak následuje odbavení, rentgen jako na velkém letišti a vážení naostro, ale z toho už strach nemáme. Sedáme si na lavičky ve venkovní malé hale a čekáme až přiletí letadlo. A najednou slyšíme Češtinu, dvě Moravandy zde byly s cestovkou v komplexu Berjaja a letí taky do KL. Vyměňujeme si zkušenosti a typy na pobyt v KL. Jako obvykle jedeme nablind a všechno budeme řešit až na místě. Letadlo přiletělo na čas, ale při přistání si poškodilo podvozek a odlet se zrušil. Budeme čekat na náhradní spoj, který přiletí někdy z Langkawi. Ale společnost se zachovala slušně, naložili nás do busu a odvezli do komplexu Berjaja na velkou večeři. Tak jsme se taky přece podívali jak to vypadá v několikahvězdičkovém hotelu. Nakonec jsme odletěli kolem 17.00 hodiny, na letiště v KL jsme dosedli za šera. Protože se přistává na vnitrostátním letišti, které je dost daleko od centra vzali jsme taxi. Letištní taxi je o něco dražší než městský taxík, ale i tak byla cena pro nás nepochopitelně malá. Jeli jsme do čínské čtvrti téměř hodinu a to za, po přepočtu 90,- korun na osobu. Taxi se platí u dispečerky, ta Vám dá jízdní příkaz a jedete. Bez problému. Jak jednoduché. Městské taxi na letiště nesmí, ty mají taxametry, nebo cena dohodou a za skutečně lidový peníz, ale dobrá je smlouvačka. Doma taxíkem jezdit nemohu, ale v Malaysii ano. Taková je Asie. Taxikář nás vyložil u čínské čtvrti a poradil kudy jít směrem kde jsou hotely. Chceme najít něco levného, budeme tady sice tři noci, ale celý den budeme venku a do hotelu půjdeme jen na noc. Zalíbil se nám hostel Red Dragon. Teda mě se zalíbil. Zajímavá směs lidských tváří, baťůžkáři z Evropy a Austrálie, prostitutky a další podivné existence, které se ploužili ztmavlými chodbami do společné koupelny a WC . Když ji Iva s Danou viděli odmítli jít chodit samy čůrat. To vše za neuvěřitelných 60,- Kč na osobu, po přepočtu na naše. Pokojík byl malý, bez klimy, tři postele, lampička, větrák. Na dveřích očka pro další vlastní zámek. To je výborná věc. Proto sebou vozím zámek na kolo a tím zamknu vše. Ve vestibulu na konci chodby chyběla tabule skla a tak šlo hezky vypadnout na ulici. Dal jsem si zde svoji vlastní černou kávu a díval se na ruch noční čínské čtvrti pode mnou. Nádhera. Po chodbách a v koupelně běhali švábi a Dana přísahala, že viděla i krysu. Ale to byla asi nějaká menší paranoja. Ale fakt je, že v pokoji byly štěnice, holkám jsem nakecal, že to jsou švábi a hned jsem běžel koupit malayský biolit, všechno jsem vystříkal a je pravda, že jsme nikdo ráno neměl ani pupínek a tak to zůstalo každou noc. Tímto se tedy přiznávám a všem kdo něco chtěji zažít doporučuji ubytovnu Červený drak. I když jsme byli utahaní, nemohli jsme nejít na chvíli do noční čínské čtvrti. Plno stánků, pouličních vyvařoven, hluk, hudba, prostě jedním slovem fantastická atmosféra nočního Kuala Lumpuru. Všechno žije, proudy aut, lidí jako ve dne.

31.3. 2012 Ráno brzy vstáváme, musíme se co nejdříve dostat na Petronas towers, koupit lístky . Často se stává, že lístky jsou i až na příští den. Proto chytáme první taxík a za směšných 8,- MR jedeme až na místo. Na lístky je asi hodinová fronta, ale máme je už na dnešní večer na 18.00 hodin. Jedna vstupenka stála 50,- MR. Jsou to úchvatné stavby, obcházíme je dokola a prohlížíme si obrovské nákupní centrum v podzemí a prvních patrech. Je tady i bufáč, sem se určitě podíváme. Venku je dusno, ale poprchává, zatím nejvíc z celé naší cesty. Sluníčko je za mraky, ale má to i výhodu, že se tolik nemusíme pařit v ulicích velkoměsta. Berem dalšího taxíka, mají stanoviště před věžema, chceme se podívat do Bird parku. Cenu z 35,- MR stahuji na 25,- MR. Slabá půlhodinka jízdy tak vyšla po přepočtu na padesát kaček. Vstupné do parku je za 50,- MR. Park je velký a je zde docela dost lidí. Je sobota a tak je to atrakce pro místní, vypadnout z betonového velkoměsta do přírody. Je to taková velká zologická jen pro ptáky. Líbilo se nám tady a dokonce jsem si tady chytil velkého tesaříka Batocera rubus. Naproti Bird parku přes ulici je velká orchideová zahrada, vstupné žádné. Neuvěřitelné množství různých druhů orchideí, orchideové záhony, tunely, něco takového jsme nikde neviděli. Rozhodně doporučuji navštívit. Po těchto dvou prohlídkách nám zbývá něco času a tak bereme taxík za 15,- MR a jedeme pod televizní věž Menara. Je zde taky vyhlídka z ohromné výšky na město a i na Petronas towers. Vždy jsem na věž pokukoval a teď si to nemohu nechat ujít. Iva s Danou zůstávají dole a já jedu výtahem k vrcholu. Fantastický výhled na Petronas věže a město. Už teď je mi jasné, proč se jim říká kukuřičné klasy. V sluníčku se lesknou a skutečně evokují dojem ohromného kukuřičného klasu. Vstupné stálo 45,- MR a stojí to za to. Máme čas a tak se rozhodneme, že k věžím půjdeme pěšky, není to zas tak daleko. Jen několik ulic a semaforů, snad jsme se jen jednou ptali na směr a pak už věže vidíme. Cestou si u Inda dáváme na ulici večeři. Rýži, salát a kousky hovězího za 5,- MR. Na cestu si kupujeme kousky smaženého kuřete za 2,50,- MR. Kdyby tenhle bufáč na ulici viděl nějaký náš hygienik tak by to asi nerozdýchal, ale nám chutnalo. U věží jsme brzo a tak si prohlížíme obchody, bufet a nákupní středisko uvnitř. S údivem musíme, konstatovat, že zdejší luxusní megabufáč má nejlevnější ceny za jídlo co jsme v KL viděli a rovněž tak prodejna potravin. Plechovka coly za 1,50 MR. Zítra sem půjdeme na večeři a na nákupy. Prohlídka věží je fantastická, probíhá s průvodcem po skupinkách s výkladem. Nejdříve se jede na spojující most a pak se dalším výtahem jede až na vrchol. Ve večerním, zapadajícím slunci je Kuala Lumpůr úchvatný, je vidět i chrámový komplex Batu caves, tam se taky pojedeme zítra podívat a v dálce se promíhává obraz moře. Prohlídka je na rozdíl od televizní věže časově omezená, ale rozhodně si na Petronas towers udělejte čas pokud budete v KL. Klimatizovaná budova nás propustila do vlahého tropického večera. Nikam nespěcháme a tak se rozhodneme, že vyzkoušíme jak funguje místní autobusová doprava. Do hotelu nepojedeme taxíkem. Zastávka busu je hned u věží, zrovna tak jako zastávka metra. Naše cílová stanice je kousek od čínské čtvrti u autobusového nádraží Pudu. Průvodčí nás upozornila kde máme vystoupit. Vždycky když jsme se nocí pohybovali po KL jsme měli pocit bezpečí, pokud jsme potřebovali poradit nebyl to problém. Bus stál 1,- MR. Nechce se nám jít spát a tak se touláme čínskou čtvrtí, posloucháme vystoupení nějakého folklorního souboru na ulici. I když tohle není moje hoby tak musím uznat, že to bylo navýsost hezké a zajímavé. Cestou do hotelu si kupujeme vodu a nějaké buchty v celofánu za 9,- MR a po noční kávě jdeme spolu se švábíky /štěnice jsem vyhubil/ spát.

1.4. 2012 Neděle, dnes máme naplánovaný výlet k jeskynímu chrámovému komplexu Batu caves. Už včera se nám několik taxikářů nabízelo, že nás tam odvezou na výlet. Ale cena byla dost vysoká oproti tomu co si účtují při cestách po městě. Fakt je, že to je skoro 30 km. My si dopravu okoukli sami. Pojedeme vlakem. Po celém území KL je mnoho linek metra s různými názvy. Jezdí pod zemí, po zemi i nad zemí. Na první pohled to vypadá složitě, ale my jsme se za chvilku zorientovali a bylo nám jasno. Z Plaza Rakyta jedeme za 1,20,- MR na stanici Bank Negara a odtud za 1,- MR až k Batu caves. Skoro 50x levněji než taxi. Všude v metru se platí žetony a ty vydává automat. Než číst dlouhý návod jak na to, tak je lepší na někoho kouknout co kam strká a jde to. Chrámový komplex sestává z ohromného zlatistého budhy a schodiště, které vede do jeskyní. Všude bylo hodně lidí a opic, je neděle. Opice tam jsou samozřejmě pořád, lidí jim dávají „úlitbu“ bohům, jídlo. Pozor na tašky, foťáky a ruce, opice si nevybírají a ani kopnout se do nich nedá. Po prohlídce jsme si dali ohromnou žranici v  jednom z mnoha bufáčů. Velké placky se zeleninou, několika masovými pálivými sosíky, které byly zdarma a s kousky masa. To vše za 8,- MR. A navíc ještě jednu sladkou placku s medem a javorovým sirupem za 3,- MR. Cola tady stála 2,- MR. Zpátky jsme jeli zase metrovlakem na Banka Negara, pak na Masijd Jamek a zajeli jsme na plánované nákupy k Petronas towers. Ve zdejší ohromné samce jsme v klidu a pod klimou utráceli, celkem 140,- MR za koření, kafe, čaje a dárky domů. Ve věžích je i směnárna. Po nákupu jdeme na bus číslo 79 a známou trasou se vracíme k hotelu. Na pokoji dáváme kafe a protože nám do večera zbývá čas jdeme poznávat KL z metra. Až do tmy jezdíme nad i podzemními jednotlivými linkami, nablind přestupujeme a bavíme se tím, že nevíme kde jsme. Pozdě večer samozřejmě vystoupíme zase u věží. Jsou nádherně nasvícené. Ve zdejším bufáči si dáváme velkou večeři. Uzenou kačenu s rýží a sosem, polévku, vše za 12,- MR. Nočním busem číslo 28 do hotelu. Celé město je nádherně vyzdobené, jako by měly být vánoce, samá blikátka, neony, světelné řetězy a fontány. Tady si na to potrpí. Zítra odlétáme a jdu se informovat na dopravu na letiště. Autobus na letiště má jezdit každých 30 minut od obchoďáku naproti MY Bank. Nemusíme jet taxíkem. Jak ten hotel Red Dragon na první pohled vypadal hrozivě, byl zde klid a pohoda, umývárny a hajzly sice byly pod vodou, ale zase zde dýchala neopakovatelná cestovatelská, baťůžkářská atmosféra. Je zde internet, kavárna jsou zde i lehké holky, prostě dobrá společnost, jak by řekl dobrý voják Švejk. A hlavně hotel je položený ve strategickém centru a všude to je kousek. Na autobus, metro, vlak do centra.

2.4. 2012 Ráno jsme zabalili, koncovka v tomhle hotelu je v 11 hodin. Před odchodem si ještě skočíme na snídani, sebou si kupujeme smažená kuřátka, rybu a dáme si kafe v Mekáči. Pak bereme bágly a jdeme čekat na autobus, poprchává, zastávka má stříšku a je to tedy v pohodě. Autobus přijel na čas, cesta na letiště stojí 12,- MR. Za slabou hodinku za minimálního provozu jsme na letišti. Máme čas, procházíme si letiště a bloumáme jen tak. Máme letět s Malayskou společností do Singapuru. Jdu se zeptat k odbavení kdy začnou odbavovat bágly. A mimoděk se od hezkých letušek dovím, že náš let převedli na jinou společnost, sice ve stejném čase, ale pod jiným číslem. Holt vyplatí se všude být s předstihem a radši si všechno dvakrát ověřit. Singapurským úplně prázdným Airbusem letíme do Singapuru. Tam přestupujeme na KLM Boeing 777 a letíme do Amstru. Evropa nás přivítala důkladnou celní kontrolou s kompletním vyprázdněním příručáků. Holt jsme doma. S několika dalšími Čechy běžíme sprint Amsterodamským letištěm, aby nám neuletěl spoj do Prahy. Neuletěl a jsme doma.